Field Trial Retrieverů  -  základní  principy, nutné změny  a  nový přístup k posuzování

Obsah - rychlé vyhledávání:

Field Trial Retrieverů  -  základní  principy, nutné změny  a  nový přístup k posuzování

Úvod:

       Dne 17.2.2008 proběhlo v Třebíči školení rozhodčích pro Field Trial. Toto školení úspěšně absolvovalo 33 nových trailových rozhodčích, kteří jako jediní jsou oprávněni nadále posuzovat Field Trialy Retrieverů u nás.

     Pokud rozhodčí převedou získané poznatky a dohodnuté principy do praxe, mělo by skončit období, ve  kterém došlo k řadě nedorozumění a přehmatů.

     Pro nové trialové rozhodčí jsou dohodnuté základní principy závazné. Tyto základní myšlenky budou umístněny na internetu. Rozhodčí, vůdci i diváci se tak budou moci k těmto základním principům kdykoliv vrátit. Věřím, že toto opatření zásadním způsobem posílí snahu rozhodčích posuzovat  „lege artis“.

     Vůdci i diváci budou mít možnost lépe ohodnotit výkony rozhodčích a v případně potřeby se i účinněji  bránit.

Základní   principy:

     Tato jednoduchá rovnice má celosvětovou platnost a její správná interpretace je základem úspěšné práce trailového rozhodčího. Naopak její nepochopení nebo odmítání je zcela jasným projevem neochoty nebo neschopnosti objektivně vnímat realitu trailů a to je s výkonem funkce trailového rozhodčího neslučitelné.

     Retriever není ani slidič ani ohař.

     Jaký je vlastně rozdíl mezi retrievery, slidiči  a ohaři pokud jde o aport a pohyb v terénu. Při výcviku slidiče i ohaře jsou s nácvikem aportu mnohem větší problémy než je tomu u retrieverů. Kdo retrievra nějakým způsobem „neodnaučí“ aportovat, nemívá v tomto směru žádné vážné problémy.

     Když je vypuštěn slidič, okamžitě začne slídit ve smyčkách, ohaři mají rovněž vrozený, pro ně typický, způsob hledání.

     Retrievři nemají vrozený žádný charakteristický pohyb a právě toto jim na rozdíl od slidičů a ohařů umožňuje relativně snadný výcvik handlingu.

Terminologie: 

        Zvládnutý handlig je právě to,  co dokáží pouze retrieveři a co z nich dělá mistry v přinášení. Vůdce a pes zde tvoří sehranou dvojici. Vůdce rozhoduje o tom jak nejlépe zvládnout daný úkol.

     Vůdce vidí daleko dál než pes, je schopen předvídat případné překážky nebo obtíže, umí vylučovat nepříznivé vlivy a využívat vše co může psu usnadnit jeho práci.    

     Pes který tuto podporu nemá, pracuje sice samostatně, ale je na vše sám. 

     V konečném výsledku ani zdaleka „samostatný pes“ nemůže dosáhnout výsledků srovnatelných s výsledky „teamu člověk – pes“.

     Važme si schopnosti našich retrieverů zvládat handling a snažme se tuto jejich jedinečnou vlastnost co nejvíce rozvíjet.

     Úroveň handlingu se dá průběžně zvyšovat po celý aktivní život našich retrieverů.

     Handling vůbec není samoúčelný. Umožňuje retrieverům snadné překonávání překážek a rychlé nalezení i přinesení aportu při současném minimálním výdaji energie. Tyto úspory energie jim pak následně umožňují přinést za stejných podmínek více aportů než jiným plemenům.

     Abychom mohli cvičit retrievry jako v jiných zemích,  muselo z našich ZŘ zmizet slídění a stopa živé zvěře. ZŘ byl skutečně změněn pouze z toho důvodu, tedy proto, abychom mohli nacvičit handling.

     POZOR – slídění v nových ZŘ zase nepatrně posiluje. Je nezbytné, aby zde nově ustanovení rozhodčí pro Field trial projevili „státnickou moudrost“ a posuzovali tuto disciplínu s maximálním ohledem na nejdůležitější konečný cíl, kterým je  Field Trial.

     Je jasné, že handling je to nejdůležitější,  co by měl retriever zvládnout.

     Vše ostatní včetně všestrannosti, oznamovačů i hlasičů jsou sice vítané, ale přesto jenom a pouze jakési vedlejší produkty.

Cíl: Field  Trial  není zkouška  -  Field Trial je soutěž 

     Field Trial není zkouška, je to soutěž. Zkoušky mají přesně předepsané disciplíny a proto se jejich obtížnost v průběhu času nemění.

     U soutěží platí, že jejich obtížnost neustále stoupá. Výkon, se kterým se dalo letos vyhrát, nebude příští rok stačit na dobré umístnění.

     Hlavním cílem soutěží je najít toho nejlepšího, to platí beze zbytku i zde.

     Každý FTR je originál a nelze předem odhadnout průběh jednotlivých úloh. Rozhodčí musí být velmi flexibilní a musí umět okamžitě vyřešit právě vzniklé, nepředvídatelné situace. To ale není vůbec jednoduché.

      Rozhodčí musí přesně znát současnou výkonnostní úroveň našich psů. Jen tak mohou připravit úlohy, kteří ti nejlepší nakonec zvládnou. Příště pak připraví úlohy příslušně těžší. Rozhodně není problém připravit takové úlohy, které nezvládne nikdo, ale takový „pohřeb“ by nikomu a ničemu neprospěl.

     Aby byl Field Trial opravdu soutěží a ne pouhou zkouškou, to je hlavní úkol zejména pro vrchní rozhodčí, kteří mají zcela zásadní vliv na další vývoj FTR u nás.

Zlaté  pravidlo

       Pokud je rozhodčí na pochybách jak v mimořádné situaci „správně“ rozhodnout, měl by vždy rozhodnout ve prospěch psa. To není projev slabosti rozhodčího, to je projev jeho zralosti. Příprava na FTR stojí hodně času, úsilí i peněz a proto je nutno eliminovat vliv náhod. Při správně vystavěném a posuzovaném Field Trialu, který je vlastně permanentním rozstřelem, na každého jednou „dojde“ a umístní se tak, jak to odpovídá jeho okamžité výkonnosti.

A  nyní  chutě  do  toho,  půl  je  hotovo  :

     Nyní je nutno tyto nové principy pro FTR uvést v život. Všichni víme, že náročnost FTR výrazně vzroste. Nabízíme tedy těm, kteří mají možnost, zorganizovat si ve svých revírech nebo v jiných vhodných prostorech, Dummy Trial – FTR s dummy. Zájemce o FTR zde budou posuzovat noví rozhodčí, kteří rovněž potřebují získat vlastní zkušenosti.

     Jak se vyjádřil jeden náš kolega, je nutno nás všechny do toho „brutálně namočit“, jinak předpokládané ztráty na FTR budou zbytečně velké. Pokud s přípravou začneme brzo, je možno mnohé dohnat a významně zlepšit.

Co  očekáváme  od  rozhodčích

     Nelze začít jinak než upřímným poděkováním všem těm rozhodčím, kteří retrieverům fandí a snaží se jim pomoci rychle dohnat ztrátu a dotáhnout se, pokud jde o lovecký výkon,  na úroveň, která je obvyklá v ostatních evropských zemích.

     Nebude to jednoduché, většina rozhodčích, kteří naše akce posuzují, retrievery nemá a je pochopitelné, že se jejich zájem soustřeďuje především na plemena, kterým se věnují aktivně.  Absence vlastních zkušeností je obrovskou nevýhodou – všude jinde musí rozhodčí nejprve připravit a potom na zkouškách úspěšně předvést nejméně tři psy z dané skupiny.

     Potíž je i v tom, že i  řada cvičitelů retrieverů si také dosud, zřejmě vlivem záměrných dezinformací, provozní slepoty nebo snad i svazujících tradic, neuvědomuje jak práci retrievera správně charakterizovat a jak jej vlastně úspěšně cvičit. Někde je ještě na slova – working testy – pohlíženo jako na slova sprostá. Nic to však nezmění na tom, že pokud chce retriever na FTR opravdu uspět, musí výcvikem alespoň podobným WT projít.

          Rozhodčí pro Field Trial tvoří jakousi elitní skupinu rozhodčích – posuzují totiž královskou disciplínu retrieverů. Všude v Evropě je již samotné úspěšné absolvování FTR považováno za mimořádný úspěch – nároky jsou tam ale daleko vyšší než u nás. Již nyní posuzujeme i u nás zahraniční účastníky, kteří nás ve všech ohledech přesahují a to, co my teprve budeme vstřebávat, mají oni už dokonale zažito. Každý z nových trailových rozhodčích musí počítat i s tím, že zanedlouho bude posuzovat i se zahraničními rozhodčími, kteří sami jsou velice úspěšnými vůdci. Už letos budou naše republikové finále working testů posuzovat angličtí rozhodčí, kteří posuzují finále FTR ve Velké Británii. K dobrým evropským tradicím patří, že rozhodčí po skončení akce velice ochotně diskutují s účastníky a jsou připraveni podělit se o své zkušenosti. Těžko je možno říci – sorry to není můj obor, o tom nic nevím.

     Považuji za nezbytné, aby se všichni rozhodčí pro FTR nadále teoreticky vzdělávali, zajímali se o další vývoj a navštěvovali akce u nás i v zahraničí. Je samozřejmé, že získávání znalostí a sbírání zkušeností jsou záležitostmi,  které vyžadují značnou časovou i finanční investici – jinak ale není možno stát se skutečně dobrým trailovým rozhodčím.

    Opravdu nehledáme pouze jakousi dočasnou výpomoc. Potřebujeme rozhodčí, kteří se naučí rozumět výcviku retrieverů a kteří mají upřímný zájem podílet se na rychlém zvyšování úrovně jejich výkonnosti.  

     Nesmíme se smířit s tím, že u vůdců zatím nemají rozhodčí  příliš dobrou pověst. Toto je nutno rychle změnit.

Historický vývoj práce retrieverů

Trocha historie nikoho nezabije.

     Toto téma jsme již mnohokrát probírali, ale stále je ještě hodně těch, pro které je toto novinkou. Znalost historie nám umožní získat určitý nadhled a uvědomění si příslušných historických souvislostí a návazností i pokud jde o posuzování práce retrievera.

     Již samotné názvy plemen retrievrů, odvozené od zeměpisných  pojmů, nám napovídají,  že jejich původním  domovem je  severní část východního pobřeží Severní Ameriky. Pokud měli v tomto prostředí prosperovat, je zřejmé, že se muselo jednat o psy otužilé, houževnaté s mimořádně kladným vztahem k vodě. Ve své původní vlasti byli kromě k lovu využíváni k nejrůznějším účelům. Někteří z nich byli námořníky převezeni do Velké Británie.

     Ve Velké Británii našli tito psi významné uplatnění v lovectví. Tamní, jak jsem se v knihách dočetl, „sportumilovní lordi“ brzy rozpoznali jejich mimořádné nadšení pro aport a začali je  nejen zušlechťovat, ale i tuto jejich vynikající vlastnost dále rozvíjet. Samotné jméno této skupiny psů – retrievři – což v překladu znamená přinašeči - svědčí o tom, že v aportování nenašli konkurenci. Velká Británie se stala jejich zemí původu.

     Již jako retrievři se rozšířili nejen dále do Evropy, ale vrátili se i zpět do Ameriky, kde dále pokračovala jejich „transatlantická“ historie.

     Návrat do USA významně ovlivnil jejich další vývoj. V první polovině 20. století se oblast velkých jezer vyznačovala neskutečným množstvím divokých husí a kachen. Tehdy probíhal lov tohoto „neslovitelného“ množství vodní pernaté tak, že lovci platili pouze za ty ulovené kusy, které si skutečně odváželi domů. Kolik poraněných a nedohledaných kusů zůstalo na místě tehdy nikoho nezajímalo. Při tomto způsobu lovu bylo časem dosaženo toho, že tamní stavy výrazně poklesly. Bylo nutno změnit systém lovu a bylo započato s tím, že lovci platili za každou zvěř, kterou zasáhli. Tento nový způsob placení přiměl Američany k tomu, aby začali hledat psy, kteří by byli schopni přinést co nejvíce ulovené nebo postřelené zvěře. Své štěstí zde zkusila celá řada plemen psů. Nejlepších výsledků v této velice rozsáhlé konkurenci  dosáhli labradoři.

     Lov vodní pernaté probíhá v těch nejtěžších myslitelných terénech. Aby retrievři dokázali tuto práci zvládat po celý den, museli pracovat co nejefektivněji s minimálním výdejem energie. Bylo nutno hledat nové metody jejich vedení a výcviku – výsledkem byl handling.

Velká Británie:

Vraťme se krátce zpět do Velké Británie. Zde jako první předvedl základy handlingu skotský hajný Dave Elliot. V čem spočívá handling. Je to způsob vedení psa, který předpokládá, že jsme schopni vyslat psa v přímém směru, který pes drží, dokud není hvizdem zastaven. Při zastavení si sedne a otočí se na svého pána. V této pozici vyčká na další povely vůdce a je připraven změnit směr svého pohybu. Má v podstatě čtyři základní možnosti – pokračovat v pohybu směrem od pána, vracet se k němu nebo odbočit směrem doprava nebo doleva. Psa v tomto dalším pohybu je možno opět zastavit. Ti nejlepší retrievři jsou schopni měnit směr i v jiných úhlech než pouze v pravých. Když pes dosáhne prostor, kde by měl zvěř dále již samostatně hledat je opět zastaven a dostane povel k hledání. Předpokládá se, že by pes měl tento prostor prohledávat systémem zvětšující se spirály. Ne vždy totiž ulovená zvěř zůstane na místě kam dopadla. Samozřejmě se zde nabízí otázka proč nedosáhne pes požadovaný prostor na jeden povel v přímém směru. Musíme si však uvědomit, že ve skutečně těžkém terénu se najdou překážky, které pes ani při nejlepší vůli nemůže překonat a musíme mu tedy pomoci takovéto překážky nějak obejít. Pokud retriever skutečně dokonale ovládá handling a pracuje tak rychle jak se od něj očekává, je jeho výkon skutečně fascinující. Přesto tyto změny směru, které nás tak uchvacují nejsou cílem, jsou pouze jakousi „záchrannou brzdou“ pro případ, že se nepodaří vyslat psa do požadovaného prostoru na jeden povel. Zde je možno také vypozorovat určitou podobnost s golfem.

     Sám Dave Elliot není „vynálezcem“ tohoto způsobu vedení psa. Dave pouze převzal tento způsob práce od ovčáckých psů a uplatnil jej jako první při vedení retrievrů. Snad každý z nás někdy viděl film o práci těchto ovčáckých psů, kteří zaujmou svá místa po obvodu stáda. Jejich pán má pro každého z nich jinou píšťalu, takže každý pes přijímá povely  jen pokud  zazní právě ta jeho píšťala. Na povel potom mění nejen své místo - jsou schopni  přeběhnout i po hřbetech ovcí, ale na povel změní i své chování vůči ovcím - od ustupování a projevů nezájmu až po předstíraný útok.

Amerika:

Po druhé světové válce zásadním způsobem ovlivnili další vývoj práce retrieverů Američané. Dodnes je světově uznávanou kapacitou pan Richard A. Wolters, který založil největší organizaci retrieverů na světě NAHRA, která působí v USA a Kanadě – http://www.nahra.org/ . Wolters specifikoval požadavky na co nejefektivnější možné využití retrieverů v lovecké praxi a tyto požadavky potom zadal výzkumnému ústavu, který se zabýval bádáním v oblasti výcviku psů. Výsledkem bylo, že další výcvik retrieverů byl postaven na skutečně vědecké bázi. Při dodržení doporučeného systému výcviku byly úspěšně vycvičeny tisíce retrieverů. Pro nás je nejdůležitější, že tento výcvik je schopno zvládnout 90 procent mladých retrieverů. Výcvik těchto psů začíná ve věku 7 týdnů, tedy v době, kdy se pes dostává k novému majiteli. Čím dříve započneme s výcvikem, tím je další práce lehčí.

Tzv.Woltersova metoda je základním výcvikem a odpovídá potřebám lovecké praxe. Tento výcvik je možno zvládnout během 12 až 18 měsíců a potom jsme schopni ovládat psa v okruhu asi 50 – 70 metrů. To však pro zvládnutí dnešních požadavků na Field trial už bohužel nestačí.

     Woltersova metoda je základem i pro dnešní výcvik. Snaha o další zvyšování výkonnosti vedla k vývoji nových, efektivnějších metod výcviku. Nejvýznamnějšími faktory nového způsobu výcviku je práce v teamu člověk – pes. V tomto teamu musí panovat naprostá vzájemná důvěra zaměřená na postupné zvyšování motivace retrieverů  pro jejich práci.

          Základem je tedy budování teamu pes – člověk. Člověk je samozřejmě vůdcem v tomto teamu. Úloha člověka spočívá v tom, aby optimálním způsobem rozvíjel vrozené vlohy psa a stále hledal nejlepší cesty k dosažení dalšího pokroku. Výcvik velmi usnadňuje  vrozená touha těchto psů zalíbit se svému pánovi – Angličané tuto vlastnost nazývají „will to please“.

WORKING TESTY, LOVECKÉ  ZKOUŠKY, FIELD   TRIAL   A   PRAKTICKÝ LOV

     Mnoho lidí si ještě pořád myslí, že tyto  pojmy jsou snad v rozporu  -  nejsou. Evropa považuje working testy za skutečně ideální přípravou na field trial i pro praktický lov. Nic lepšího nebylo dosud vymyšleno. Přesto nechci tvrdit, že ten, kdo se nebude účastnit working testů, nemůže na field trialu uspět, ale lehké to mít určitě nebude.

     Working testy nebyly vymyšleny pro ukrácení času nudících se dam. Byly vymyšleny pro špičkové cvičitele, kteří potřebují pravidelný trénink po celý rok, jinak se totiž na Field Trailech ani v jiných soutěžích prostě neumístní.

     Pes, který zvládl working testy a umí handling, pracuje na daleko vyšší úrovni než pes s naším „tradičním vzděláním“. Tato „naše tradice“ dělá z retrieverů vlastně jen „jakési slidiče“, kteří sice lépe přinášejí, ale o to hůře slídí.

     Odpůrci WT často argumentují tím, že oni nepotřebují umět přesně navést psa na místo aportu. Podle nich je lepší samostatný retriever, který prostor aportu samostatně prohledá. Problém je v tom, zahraniční psi u nás dosud nedostali možnost předvést co dovedou a naši psi zatím ve WT nedosáhli na vyšší úroveň. V zahraničí se vyskytují úlohy, kdy rozhodčí chce, aby zkoušený pes prohledal rozlehlý kryt, přičemž vypouštěný pes je od tohoto krytu vzdálen sto metrů i více. Hledání ve velkém prostoru je jednou ze základních úloh WT. Naši psi takovýto kryt prohledají pouze pokud jsou vypuštěni až z okraje tohoto krytu. Nezapomínejme na to, že okraj krytu je pro psa obtížně zvládnutelnou „bariérou“.

     Znevažována bývá i schopnost navést psa v přehledném terénu přesně na místo aportu – „na  kapesník“. To je možné skutečně jenom na velmi krátké vzdálenosti.  Zde si neuvědomujeme, že při vzdálenostech okolo 200 kroků již nejsme schopni, v přehledném, ale monotónním terénu, navést psa přesně na místo, byď by bylo vyznačeno „kolíkem“.  Naše schopnost prostorového vidění se vzdáleností silně klesá a při vzdálenost okolo sto a více metrů jsme schopni se „seknout“ v odhadu i o desítky metrů. Upřímně přeji všem, aby se o tomto přesvědčili sami na sobě. Věřím, že tohoto pokroku ve výcviku brzy mnozí dosáhnou.  

Video „Handling – blind“:

Příklad takového handlingu – blindu  na 200 kroků – viz. videoukázka.

Klikněte zde

     Toto video si na svém počítači postupně náležitě zvětšete a prohlédněte i jej nejméně dvakrát. Při prvním zhlédnutí zjistíte, kde je vlastně blind - dummy.

     Já jsem tam dummy nedával, ani jsem se nedíval, takže jsem se musel spokojit s tím, že dummy je někde v té vysoké suché trávě. Moje Fair neměla vůbec žádné tušení. Blížil se konec tréninku a předtím jsem ji „otravoval“ nácvikem stop-hvizdu. Tomu odpovídá i pomalejší začátek. To, že jde o skutečný nepředcvičený blind je zřejmé z toho, že pes neví, kde je dummy a neustále má tendenci odchylovat se doprava.

     Zde je vidět co a s jakou přesností asi vidí vůdce a co odhalí obraz přiblížený kamerou.

     Tento výkon obsahuje drobné chyby. Podstatné je však to, že pes byl neustále pod kontrolou vůdce, v cílovém prostoru předvedl dobrou práci nosem a rychlost jeho pohybu tam i zpět byla srovnatelná. Blindy na takovouto vzdálenost přicházejí do úvahy až u rozstřelů a tak bych tohoto pejska nechal postoupit do dalšího kola rozstřelu „bez ztráty kytičky“.  Celkový čas 2 minuty - požadavek 3 minut na 100 metrů není tedy přehnaný.

     S výjimkou Slovenska, je v ostatních zemích Evropy nepředstavitné, aby na FTR startoval retriever, který by nezvládl výcvik working testu.

     Určitě nechceme, aby se z nás uprostřed Evropy stal ostrůvek ignorantů, kterým prostě „ujel vlak“.

     Musíme si uvědomit, že Field Trial není „logickým“ pokračováním našich zkoušek lovecké upotřebitelnosti.  Field Trial je logickým pokračováním working testů. Pokud si pozorně přečtete tento článek, jistě lehce proniknete i do hlubšího smyslu těchto „logik“.

       Všichni jistě známe pojmy dummy a working testy.  Připomeňme si, že dummy jsou půlkilové plátěné aportlíky, které i plavou a jsou velmi dobře přizpůsobeny k dalekému a přesnému házení. Pro potřeby working testů tyto dummy  nahrazují zvěř a jsou používány jak při výcviku, tak  i při soutěžích.

    Podle stupně obtížnosti úloh jsou při working testech zkoušení psi rozděleni do čtyř výkonnostních tříd  :  E - zájemci, L – třída lehká, M - střední a S - těžká. Je to velmi dobře promyšlený systém. Začátečníci nejsou stresováni výkony těch pokročilých, ale naopak si uvědomují, že každý začíná vařit z vody, že cesta k cíli je reálná a že na ní rozhodně nejsou sami. Retrievrům na špici pak mohou být zadávány stále obtížnější úkoly a není nutno brát ohled na ty slabší, kteří takové úlohy zatím nejsou schopni splnit. To zajišťuje trvale dynamický vývoj a úspěšnou cestu vpřed.

     Na relativně malém prostoru tady vymýšlí rozhodčí pro účastníky úlohy ve čtyřech stupních obtížnosti. Významné je, že se v dané kategorii plní všichni účastníci přesně stejný úkol a to na tom samém místě. Všichni tedy mají naprosto stejnou šanci úlohu splnit. Vliv náhody je maximálně eliminován.

     Třída E je obtížnější než naše OVVR a třída L je obtížnější než naše zkoušky z výkonu. Naši psi by mohli uspět v prvních dvou nižších kategoriích. Psi ze zahraničí, kteří zvládají úlohy třídy S, jsme u nás již na FTR také viděli.

     Smyslem working testů je postupné zvyšování výkonnosti a ovladatelnosti retrieverů založené na rozvíjení jejich vloh za využití moderních vědeckých poznatků z oblasti výchovy a výcviku. Při working testech jsou imitovány nejrůznější lovecké situace, jejichž postupně se zvyšující obtížnost odpovídá aktuálně dosaženému stupni výcviku psa. Práce s dummy je vynikající alternativou k práci se zvěří. Mnohou starost si ušetříme, když i zde retrievera již v raném věku seznámíme s aportem zvěře. Tento způsob výcviku velmi významně snižuje spotřebu zvěře pro lovecký výcvik psa. Takto můžeme cvičit po celý rok bez ohledu na loveckou sezónu, přičemž nejsme vázáni ani na lovecké revíry.

     Z hlediska myslivce můžeme přirovnat práci psa ke střelbě. Obojí do myslivosti nezastupitelně patří.

     Každý myslivec v kurzu adeptů prošel výcvikem ve střelbě a určitě jej napadlo, že by střelba mohla být pěkným koníčkem nebo dokonce krásným sportem. Každý soudný myslivec, který střílel pouze v kurzu a potom jen na honech ví,  jak moc je svým uměním vzdálen střelcům sportovním nebo dokonce závodním. Ví, že k dosažení vrcholných výkonů ve střelbě je nutno mít nejen výrazný talent, ale i kvalitní zbraň a střelivo, odborné vedení, vytrvalost při tréninku a další speciální přípravu. Nikoho netřeba přesvědčovat o tom, že tyto špičkové výkony nelze předvádět s dvojkou po dědovi a  se směskou nábojů. Dostatečnou střeleckou přípravou zde také rozhodně není pouhá výměna zkušeností u piva při poslední leči. 

     Přesto si mnoho myslivců myslí, že u výcviku psů to je jinak. Ne není, výsledky vždy odpovídají předcházející přípravě. I zde je nutno vybrat si psa z dobrého pracovního chovu a vést jej tak, jak to odpovídá moderním poznatkům, cvičit systematicky dle plánu a  v teamech. Rozhodně u psa nestačí, aby byl hlavně „samostatný“ – tedy ve skutečnosti neposlušný a aby „měl nos“ – což většinou zaměňujeme za ochotu k práci.

     Každý střelec může někdy náhodně trefit asfaltového holuba, ale celé desítky holubů nelze trefit náhodně. Každý pes někdy předvede náhodně výkon, na který jeho vůdce dlouho vzpomíná, ale výkony psů zvládnuvších working testy už nelze předvádět náhodně.

     V praxi na honu to pak dopadá tak, že vedle závodního střelce si „normální myslivec“ nevystřelí a když už, tak pouze „do hrobečku“.  Několikrát jsem také pozoroval jak takový „klasik retriever“ vedle dobře připraveného trailového retrievra nemá šanci přinést ani jeden jediný kus. Opravdu je to tak, „normální myslivec“ a stejně i „klasik retriever“ nejsou dostatečně pohotoví a rychlí a pokud jim ti lepší ze slušnosti nedají šanci, jsou na honu vlastně zbytečně.  Tuto situaci jistě nikdo z nás nechce zažít …...

Výcvik retrievera – pravidla úspěšného výcviku WT

     Vzájemná důvěra je základním předpokladem dobrého fungování teamu a hlavním předpokladem úspěchu.

     Učení postupuje nejrychleji cestou úspěchu . Cvičení jsou proto připravována tak, aby pes co nejdříve dosáhl úspěchu. Úspěch vede k posílení vlastní sebejistoty psa, k posílení jeho důvěry ve vůdce i k posílení zájmu o aport.

     Výcvik se systémem je polovina úspěchu – to je základní pravidlo dobrého výcviku. Před vlastním cvičením je nutno vše dobře promyslet, i když to zabere určitý čas. Pro psa i pro dobrý výsledek cvičení je mnohem lepší desetiminutový promyšlený trénink než hodiny bezmyšlenkovitého házení aportů.

     Důležité je sestavení vhodného tréninkového plánu. Základem je rozbor – analýza úkolů.

Mezi začátkem učení a jeho konečným cílem leží mnoho dílčích cílů. Každý úkol je možno rozložit na nejrůznější dílčí kroky – tréninkové jednotky.

     Postup současného výcviku je velmi podrobně popsán v knize paní Zvolské - Retriever  Schule, jejíž překlad máme k dispozici. Všichni současní špičkoví cvičitelé považují tuto knihu za jakousi svou bibli. I pro nás se tedy otevřela cesta k dosažení lepších výsledků ve výcviku, ve working testech, ve Field Trials i v lovecké praxi. Všichni rozhodčí pro FTR by se s touto knihou měli seznámit.

     Výcvik retrievera lze přirovnat ke stavbě pyramidy. Jednotlivé části výcviku pak k jednotlivým stavebním kvádrům, ze kterých je pyramida postavena. Pokud tyto kvádry nejsou dokonale opracovány a přesně sesazeny, nemůžeme očekávat, že stavba přetrvá věky. To samé platí i o výcviku. Zde potřebujeme také pevné základy, na kterých je potom možno dále stavět. Pokud budeme s výcvikem nesmyslně pospíchat, zkazíme si psa - stavba spadne. Nejhorší na tom je, že potom musíme začít s opravou stavby, ale nezačínáme už na „zelené louce“ jako na začátku, ale  uprostřed sutin – a to je už pořádný rozdíl.

Tedy hlavně zbytečně nespěchejme.

Working testy -  požadavky z praktického lovu :

- práce u nohy, klid na stanovišti

- marking (pes vidí místo dopadu aport)

- vícenásobný marking (odpovídá mnoha situacím při skutečném lovu)

- vysílání psa dopředu v přímém směru pro marking nebo pro blind (zde pes neviděl dopad zvěře na zem)

- handling – navádění psa do směrů, jeho zastavení a změny směru jeho pohybu až do prostoru kde pak začne     samostatné hledání

- intenzivní hledání ve velmi malém prostoru

- hledání ve velkém prostoru (dohledávka)

       Myslím, že žádné další úlohy pro přinašeče asi nevymyslíme.

Práce u nohy

- pes vedený na volno (bez vodítka) musí pevně zaujmout místo vedle nohy vůdce. Svou pozici vedle nohy vůdce mění pes podle toho jak vůdce popochází nebo se otáčí na místě. V žádném případě nesmí vyžadovat dodatečnou pozornost ze strany vůdce. Musí se chovat absolutně tiše. Vůdce má tak klid na přesnou a hlavně bezpečnou střelbu. Pes čeká dokud není vyslán k plnění úkolu.

Marking

- zde pes vidí místo dopadu zvěře, je schopen zapamatovat si i více takových míst. Potom může být vyslán přesně na tato místa. Výhodou je rychlé přinesení zvěře a minimální rušení dosud nelovené zvěře.

     Zásadní význam má vysílání psa v přímém směru dopředu pro aport. V případě, že je najednou uloveno větší množství zvěře, nebo v případě, že pes neviděl zvěř dopadnout, máme možnost vyslat psa přímo pro námi vybraný kus. U těch nejvýkonnějších retrieverů je to v přehledném terénu možné až do vzdálenosti 300 metrů. Kruh o poloměru 300 metrů má plochu více než 28 hekterů.

Blind - Handling – navádění:

– považují mnozí za vrchol výcviku – používáme je,  když chceme psa navést  do prostoru aportu, který pes neviděl padat. Pomocí píšťaly a povelů rukama řídíme pohyb psa dopředu, dozadu i do stran.Výhodou je zde rychlé přinesení zvěře bez zbytečného revírování a tím i zneklidňování dosud nelovené zvěře. Pokud dokážeme psa vyslat do určitého směru, při pohybu jej spolehlivě zastavit a změnit směr jeho pohybu, můžeme jej i mezi již ulovenými kusy přesně navést na zvěř poraněnou, kterou je  nutno přinést přednostně.

Intenzivní hledání v malém prostoru:

- pes je povely naveden do prostoru dopadu zvěře a tam na speciální povel píšťalou začne intenzivně prohledávat velmi malý prostor.  Pokud zvěř v minimálním čase nenajde, začne samostatně zvětšovat prohledávaný prostor ve tvaru soustředných kruhů. Výhodou je, že pes rychle najde zvěř a neruší v prostorech, kde může být další zvěř. Toto vše můžeme přirovnat k jakémusi miniaturnímu chirurgickému zákroku.

Hledání ve větším prostoru:

-         tato činnost odpovídá klasické dohledávce po skončení leče.

     Pro výcvik je nejdůležitější sestavení vhodného tréninkového plánu. Základem je rozbor – analýza úkolů.

     Mezi začátkem učení a jeho konečným cílem leží mnoho malých dílčích cílů. Každý úkol je možno rozložit na nejrůznější dílčí kroky – tréninkové jednotky.

Marking  -  dílčí úkoly - co vše zde musí pes správně provést ?

- klidně sedět vedle vůdce

- soustředěně pozorovat dění před sebou

- zapamatovat si místo dopadu dummy a zafixovat pohled pouze na toto místo

- vyrazit pro aport až na povel

- rychle běžet vpřed

- rychle hledat a najít dummy

- dummy správně uchopit

- dummy správně držet a nést

- co nejrychleji se vrátit k vůdci

- dummy korektně odevzdat do ruky vůdce

     Každý z těchto jednotlivých dílčích kroků jde odpovídajícím výcvikem zlepšit a tím lze  dosáhnout výsledného dojmu dokonalosti.

Handling –  dílčí úkoly:

 Před vysláním psa si nejprve položíme  řadu otázek. Analyzujeme nejen těžkosti terénu, ale i celkovou situaci. Zde jde o určitou podobnost s golfem. Jak tedy postupovat ?

-         Ptejte se : Odkud fouká vítr a jak je silný ?

-         Kalkulujte s odklonem psa od přímé linie vlivem bočního větru. Jsou na trase místa, kde se vítr může měnit ?  Vítr tam pouze mění směr, nebo tam vznikají turbulence ?

-         Na jakou stranu od kusu musím psa navést, aby mohl zachytit jeho pach ?

-         Může pes někde cestou zachytit pach, který by jej mohl svádět ?

-         Jak silný je pach zvěře a jak se asi může rozšiřovat ?

-         Ve kterém okamžiku může pes poprvé zachytit pach zvěře?

-         Kdy musím dát povel ke hledání v malém prostoru?

-         Kde a jak terén stoupá nebo klesá, jak mohou terénní překážky ovlivnit přímou linii běhu psa ?

-         Jaké překážky jako cesty, příkopy, náspy, ploty, potoky atd. křižují dráhu psa ? Ne u všech překážek je odhadnutí jejich obtížnosti na první pohled tak snadné, jako je tomu např. u přechodu přes potok ?

-         Jak daleko jsem vzdálen od překážky ?

-         Jaký vliv mám při této vzdálenosti na svého psa ?

-         V jakém úhlu narazí pes na překážku ?

-         Je zde nebezpečí, že pes narazí na překážku v takovém úhlu, že se jí nechá odvést a nepřekoná ji v přímém směru nebo vůbec ?

-         Mohu psa pozorovat po celou dobu jeho běhu , nebo jsou zde místa jako pokleslý terén, příkop, násep a podobné, kde ztratím psa z dohledu ?

-         Musím v tomto případě psa ještě jednou stopnout a znovu vyslat ? Mohu tak posílit povel vpřed a zabránit tomu, aby třeba nezačal hledat příliš blízko – tedy v prostoru, kde na něj nevidím.

-         Musí pes běžet příliš těsně podél krytiny ? Psi se velmi rychle naučí, že právě v těchto krytinách bývá schovaná zvěř. Mnohdy je velmi obtížné zabránit tomu, aby pes v takové krytině nezmizel. Udržujte proto dostatečný odstup psa od těchto kritických míst -  lákavých krytin.

-         Jaké jsou světelné poměry ?

-         Jaké je pozadí ? Může mě pes vůbec vidět ? Někteří vůdci si berou do ruky bílý kapesník, aby pes jejich povely lépe viděl.

-         Jak hlasité musí být moje povely  ?

-         Odnáší vítr povely od psa, nebo ne ?

-         Atd.

     Při handlingu jde především o dobrou spolupráci mezi psem a vůdcem. Zde se ukáže, zda je vůdce schopen správně odhadnout schopnosti svého psa, vítr, terén a všechny ostatní vnější okolnosti. Velké umění vůdce spočívá v tom, aby dokázal svého psa vést tak, aby terén a vítr nebyly pro psa pouze překážkami, ale i dobře využitelnými pomocníky.  To chce ale svůj čas a zkušenosti.

Ale pozor,

 puntíčkářsky přesný handling neodpovídá lovecké praxi. Handling v žádném případě neznamená, že pes je přesně naveden až do bodu dopadu zvěře. Při lovu si skutečně nikdy nemůžete být jisti tím, že zvěř je právě tam, kam dopadla. Často to v praxi vypadá tak, že se zvěř schová v blízkém krytu, nebo dokonce odbíhá velmi daleko. Proto zde musíme  dát psovi dostatečný prostor k prokázání vlastní iniciativy, jinak by naše společné lovecké výsledky byly velmi slabé.

     Při handlingu je od psa vyžadována téměř absolutní poslušnost a ovladatelnost. Pes musí pod vedením vůdce pokud možno v přímém směru rychle dosáhnout cílový prostor. Tam však musí prokázat vlastní iniciativu, aby i za ztížených podmínek rychle nalezl zvěř. Také vůdce musí při handlingu přesně pozorovat a správně číst řeč těla svého psa tak, aby u psa nalezl správný poměr mezi poslušností a samostatností.

     Právě ve vyváženosti poslušnosti a samostatnosti je podstata umění správně cvičit a vést psa – tedy handlingu.

     Mnoho vůdců je velmi netrpělivých a často trénují nepřipraveni a bez systému.  Příliš brzy se snaží sesadit jednotlivé části výcviku. Tak se do výcviku dostávají chyby, kterým se nedá zabránit. Nic není horšího než pes, který handling  „skoro“ umí. Takovýto pes je vlastně chudák, který by svému vůdci velmi rád vyhověl, ale nechápe přesně,  co po něm jeho vůdce chce.

Výsledek : Pes je upískáván k smrti a netrpělivý vůdce je bezradný a stojí před nervovým zhroucením. Pes dostává od vůdce stále svéráznější povely, kterým nerozumí, a neví co má dělat. Nepochopí co po něm vůdce chce, a nakonec k němu ztratí důvěru.Výsledkem je znejistěný pes, který často raději „vezme vše do vlastních rukou“ a už se nespoléhá na svého vůdce, kterému tak jako tak stejně nerozumí a kterému přestává věřit. Když už je pak jednou ta tolik citlivá a důležitá důvěra narušena, nastávají velké problémy, které je  velmi obtížné zvládnout. Ztracená vzájemná důvěra se velmi těžko obnovuje.

     Hlavně si stále uvědomovat, že celý handling je postaven na vzájemné důvěře. Nic si zde nelze vynutit a to nejen pro vzdálenost, která bývá mezi psem a vůdcem. Vše je založeno na pevných vzájemných vztazích v teamu člověk – pes.

     Tajemstvím úspěchu při výcviku handlingu je, že cvičíme kontinuálně.

     Při žádném jiném výcviku loveckého psa nezáleží tak  moc na píli a vytrvalosti vůdce. Nejlépe je cvičit 2 – 3 x týdně několik minut, postupovat sice pomalu, ale za to jistě a plynule.  Obtížnější úlohy je pak nutno cvičit ve skupinách.

     Pes velmi dobře zvládá handling až tak ve třetím roce. Myslím, že nyní je již zcela jasné, proč zde není možné používat jako kritérium závěrečného hodnocení – mladší před starším. Ti nejlepší čtyř až pětiletí by se do závěrečného rozstřelu vůbec nedostali.

     Vůbec to však neznamená, že se s mladším psem nemůžeme FTR nebo praktického lovu zúčastnit

Rerievra cvičíme pro střelce

– pro loveckého hosta,  ne pro honce nebo psovoda - sběrače zvěře.

     Často se setkávám s tím, že mi vůdce nadšeně líčí jak vynikající je jeho pes při praktických lovech. Jak je samostatný a jak vše s přehledem zvládá. No to je bezva, nic proti. Většinou však jde o to, že tito psi chodí do jednoho revíru nebo do jedné bažantnice, kde jsou s průběhem lovu i s místopisem dokonale seznámeni. Přesně vědí kde je možno bažanty najít a postupují podle toho. Naším cílem je však pes, který je dokonale ovladatelný a perfektně funguje kamkoliv přijde a to už je zase o něčem jiném. Důkaz pro tato tvrzení vidím v tom, že při závěrečných rozstřelech se nikomu z těch současných nejlepších nepodařilo bezchybně předvést v praxi – bez kolíků – úlohu „handling“ – dva kusy pernaté.  Pro zahraniční účastníky toto není vůbec žádný problém a jejich výkon je pak vždy odměňován potleskem.

     Naši psi ovládají sice i velmi komplikovaný marking, ale pokud dopad zvěře nevidí bývají v koncích. Handling - blind v praxi je zatím nad jejich síly. Zvládají tedy tu menší a lehčí polovinu výcviku.

Jaký je cíl výcviku a jak by měla práce retrievera vypadat ? 

     Cílem výcviku je připravit retrievera tak, aby byl při lovu neustále připraven plnit povely svého vůdce, aniž by mu přitom byl nějak na obtíž nebo vyžadoval jeho dodatečnou  pozornost. Vůdce se plně věnuje lovu a přitom musí mít jistotu, že má svého neupoutaného psa, který musí odolat všem loveckým svodům, neustále  u levé nohy a že se tento pes otáčí do směrů podle pohybů svého vůdce, pracuje pouze na povel svého vůdce a jakákoliv „samostatnost“ v našem dosavadním „praktickém“ pojetí je naprosto nežádoucí a má za následek okamžité vyloučení ze zkoušek. Pes přitom velice pozorně sleduje vývoj lovecké situace a neustále registruje místa, ze kterých by mohl  aportovat zvěř. Bez ohledu na to co viděl a zapamatoval si, musí se nechat rychle navést i do míst, kam dopadla zvěř, přičemž to on sám - pes neviděl.

     V případě, že by se jednalo o postřelenou zvěř, která je po pádu otřesena, musí být pes na tomto místě během několika vteřin – to je bez zvládnutého handlingu nemožné. Po překonání šoku takto postřelená zvěř uniká z místa a v bažantnicích je již nedohledatelná.

Co je nutno neprodleně řešit

     Vůdci se pořád snaží fyzickým kontaktem, tedy rukama,  korigovat reakce svých retrieverů na vydané povely. To je ale velmi vážné provinění se proti ZŘ, které má za následek okamžité vyloučení ze zkoušek, ale ve svých důsledcích by mohlo vést až k tragickým koncům. Stačí si představit, že při této činnosti má vůdce na rameni nabitou zbraň.

     Jak se provádějí rozstřely v jiných zemích ? Čas tedy neměří nikde. Vyhrát musí pes, který je jednoznačně nejlepší. Postupuje se tak, že u vybrané disciplíny se nejprve prodlužují vzdálenosti, nebo  rozstřel probíhá v obtížnějších terénech. Dále se uplatňují svádivé aporty, záměny zvěře atd.

     Chápu proč byl zaveden systém chovnost a věk u ohařů a slidičů. Pro retrievery a zejména pro FTR je však tento systém  absolutně kontraproduktivní, devastující – a tedy nanejvýš škodlivý. Skutečně vrcholných výkonů na FTR dosahují retrievři nejdříve ve třech letech, tedy ve věku, kdy již u nás nemohou myslet na vítězství, neboť je porazí psi sice méně výkonní, ale mladší.

     Kriterium pro závěrečné hodnocení mladší – starší se zdá být velmi objektivní, ale i zde platí, že zdání klame. Při současných velmi nízkých nárocích je možné, aby retriever zvládl nároky na zkoušky i FTR ve věku kolem jednoho roku. Příslušné zkoušky se konají v období srpen - září až leden. Jistě si každý umí spočítat, ve kterých měsících by se měl retriever narodit, aby byl na zkouškách vždy nejmladší. Pokud se narodí ve velké většině ostatních měsíců v roce, je to pro něj značná nevýhoda.

Kritérium mladší – starší

 je však pro retrievery navíc také velmi nebezpečná past. Nutí vůdce, aby s výcvikem velmi spěchali. Sám jsem tímto bohužel také prošel. Velmi zde spoléháme na samostatnost psa a už se nestaráme tolik o budování vzájemné důvěry, která je základem budoucí teamové spolupráce. Nakonec zjistíme, že máme sice šampiona, ale to je vše a další zvyšování výkonnosti už není při tomto způsobu výcviku možné. Potom nezbývá než začít znovu a pořádně, ale s velkou a navíc zbytečnou časovou ztrátou.

Pokud začneme s working testy, máme psa ve stejném čase nesrovnatelně lépe připraveného, dosáhneme daleko lepších výsledků a navíc můžeme výkonnost svého retrievera dále zvyšovat.

     Takto připravený pes bez problémů zvládne i zkoušky z lovecké upotřebitelnosti.

     Pokud začínáme právě „lovečinou“ a working testy z principu odmítáme, tak právě pro tento postup platí ona okřídlená věta – no hlavně že jdeme zkratkou,  je to sice dál, ale za to horší cesta.

     ZŘ předepisuje, že máme retrievery posuzovat ve stejném duchu jako v jiných zemích.

Podívejme se tedy na FTR v Rakousku,

 které je nám zatím nejbližší. (www.retrieverclub.at) Podmínka připuštění k účasti na FTR je prokázání výkonnosti – working test třída M – výborný nebo absolvování R-L-P což je Reriever Leistung Prufung – lze srovnat s naším FTR – francouzký způsob – tedy na vodítku. Ve skutečnosti tamní účastníci již na WT několikrát zvítězili na WT ve třídě S. Někteří z nich u nás už FTR vyhráli a považujeme je za hvězdy, přesto jejich výsledky v tamních FTR zdaleka nejsou přesvědčivé. U nás máme zatím pouze jediného retrievera, který by splnil podmínku pro připuštění k tamnímu FTR, ale určitě by neuspěl

Zajímavé je, že při uzávěrce přihlášek  jsou zájemci seřazeni podle dosud dosažených výsledků na FTR a WT. Těm nejlepším je pak potvrzena účast. Myslím si, že toto bychom měli zavést i u nás.

     FTR probíhají v Evropě i ve Velké Británii podle velmi podobného scénáře. ZŘ nám předepisuje, že  máme retrievery zkoušet ve stejném duchu jako v jiných zemích.

     Nejlépe tedy uděláme, když jejich osvědčené postupy  prostě „opíšeme“.  

     Zkoušet však musíme všechny disciplíny včetně blind + handling.

     Naši retrieveři zatím velmi zaostávají ve výkonnosti a proto musíme v náročnosti poněkud slevit. Požadavky na náročnost však musíme postupně zvyšovat. Jedině tak půjde úroveň našich retrieverů nahoru a FTR budou zajímavé i pro diváky.Toto je hlavní úkol, který před novými rozhodčími pro FTR stojí. 

Typický scénář  FTR

       Teprve na pokyn rozhodčího vyšle vůdce psa, aby zvěř přinesl. Pokud pes vyrazí pro zvěř bez povelu sám, je z FTR vyloučen. V případě postřelení zvěře je pro tuto pes vyslán neprodleně, ale zase až na pokyn rozhodčího.

q       Právě zkoušený pes nesmí mít na krku žádný obojek 

q       Trestání psa v průběhu zkoušek má za následek okamžité vyloučení. 

q       Psi mající stejného vůdce jsou dle možností zkoušeni odděleně 

q       Žádný pes nesmí být vyloučen ze zkoušek dokud nebyl oceněn dvěma rozhodčími, pokud se ovšem nedopustil vylučující chyby 

q       Rozhodčí mají právo nechat přinést zvěř jiným psem než tím, pro kterého byla střelena 

q       Záměna aportů – pes uchopí jeden kus a následně jej vymění za jiný – vyloučení 

q       Pes přinese jiný kus než pro který byl poslán. Pokud jsou tytu kusy od sebe vzdáleny méně než asi deset metrů nejde o chybu. Pokud je odchylka opravdu velká např. více než 45 stupňů – rozhodčí ohodnotí výkon a úměrně sníží známku z poslušnosti a ovladatelnosti. Zde se nedržme uvedených čísel, vše posoudí podle okolností rozhodčí na místě 

       Rozhodně není nutné, aby rozhodčí byli hned v prvním kole příliš přísní , samozřejmě s vylučujícími chybami se nedá nic dělat. Vůdci i jejich psi potřebují určitý čas na to, aby se dostali do tempa.

        Ono v tom prvním zahřívacím kole jde sice už o body, ale v těch následujících jde o „přežití“. V dobře vystavěném a řádně posouzeném FTR nakonec „dojde“ na každého. Vyhraje pak jenom ten, který je v den soutěže skutečně nejlepší. Nejsou ojedinělé případy, že při dvoudenních soutěžích pes, který vyhraje v sobotu,  se v nedělí neumístní. Takový ale současný FTR je.

HODNOCENÍ   PRÁCE  –  ideál, penalizované a vylučující chyby

a)      Ideální retriever je pozorný, „pevný na stanovišti – steady“ a klidný, aniž by vyžadoval pozornost svého vůdce. Má zvěř dobře markierovat a delší čas si pamatovat místa jejího dopadu. Když je vyslán pro aport, má být při jejím hledání vytrvalý, prokazovat iniciativu, dobrý nos a schopnost zvěř vystopovat. Má pracovat v každém terénu a bez povzbuzování vstupovat do vody. Pracuje tak, aby svému vůdci vyhověl – zalíbil se mu, (will to please) a je s ním v dobrém kontaktu, aniž by však byl na něm závislý. Když najde zvěř, měl by ji rychle, korektně a v měkké mordě přinést vůdci a korektně odevzdat.

b)      Penalizované chyby – psi, kteří se jich dopouští by neměli  získat I. cenu

-         nadměrná závislost na vůdci  -  pes má potíže, má-li se vzdálit od vůdce

-         hlasité působení vůdce na psa – hlasitost ale musí odpovídat vzdálenosti vůdce

-         neklidné chování na stanovišti, vyžadující příliš pozornosti vůdce

-         špatná kontrola nad pohybem psa (ovladatelnost ) nebo zbytečné rušení v cílovém prostoru

-         špatný marking nebo špatná schopnost zapamatování si místa dopadu zvěře

-         špatné vodění u nohy

-         lajdácké, nepořádné aportování

-         pomalá práce nebo práce s malou iniciativou

c)      Vylučující chyby  (pořadí dle francouzského textu)

-         vyražení psa z místa u nohy vůdce bez povelu s úmyslem přinést zvěř tak, že pes musí být zastaven povelem. Pokud vůdce dá dodatečný povel psovi, který nevyrazil, není to v žádném případě důvod k vyloučení

-         napínání řemenu

-         záměna zvěře – pes už jeden kus sebral a následně jej zaměnil za jiný

-         tělesný kontakt se psem – např. korekce rukou

-         trestání psa

-         agresivní chování

-         tvrdá morda – mačkání

-         načínání, hrobaření

-         kňučení nebo štěkání

-         strach z výstřelu

-         „ocitnutí se psa mimo kontrolu, honění zdravé zvěře  nebo další lovení se zvěří v mordě.

-         odmítnutí vstupu do vody

-         odmítnutí aportu nalezené zvěře

-         trvale velmi hlasité povely vůdce

-         nedohledání zvěře, kterou však za stejných podmínek dohledal následující pes nebo ji nalezl rozhodčí

Vlastní   průběh   FTR

1. V prvním – „zahřívacím kole“

   by měla lovená zvěř dopadat do přehledného prostoru, rozhodně ne přímo mezi psy, i když výjimkám nelze zabránit. Mimořádné situace může rozhodčí zohlednit. Pes je vysílán buď z daného stanoviště, nebo si na pokyn rozhodčího popojde tak, aby byl předváděný aport plnohodnotný.  Pokud psa vidíme po celou dobu co pracuje, umožní nám to posoudit jeho výkon podle všech hledisek – viz. dále „Způsob posuzování Working tesů a Field Trialů“.  Zde také vidíme zda pes zvěř zamění  nebo jak moc jeho práci ovlivňuje to, že vidí i jiné bažanty. Psi, kteří zde nejvíce chybují už do dalších kol nepostupují. Každý by měl mít možnost přinést dva kusy.

2. V druhém kole již začíná „utahování šroubů“

 -   zde zkoušíme nejprve jednoduché a potom i dvojité blindy.

     Používána je již ulovená zvěř. Místa kam položit aport - blind a odkud bude vypouštěn pes stanoví vrchní rozhodčí. Psa je možno vypustit ze stanoveného místa nebo z ploužení (více psů). Pes nesmí vidět kde je aport – blind. Při ploužení udělá při zakládání nového blindu celá řada čelem vzad a postupuje směrem od blindu. Zakládání aportu – blindu se provádí tak, že jeden rozhodčí projde krytem a odhodí zvěř na okraj krytu. Tento rozhodčí se střelcem se dle možnosti schovají. Účastníci a ostatní rozhodčí postupují při ploužení v řadě podél krytu. Rozestupy stanoví vrchní rozhodčí. Když se tato řada asi na 20 – 30 kroků přiblíží k aportu – blindu, střelec na pokyn rozhodčího vystřelí. Řada se zastaví a vůdce, který je nejdál od aportu je vyzván, aby vyslal psa. S tímto psem může vůdce předstoupit před řadu.  Po ukončení úlohy se vyzkoušený pes s vůdcem přesunou na nejbližší pozici a celá řada se o jedno místo posune.  Po celou dobu ploužení   je u všech psů v řadě posuzován klid na stanovišti.  V této části trailu by blind neměl být dále než 100 kroků a vzdálenost mezi blindy by měla být asi polovina vzdálenosti, na kterou jsou psi vysíláni. Začínáme samozřejmě s kratšími vzdálenostmi. Pes je vysílán z prostoru s nížším porostem a aport – blind je umístněn na okraji lesa nebo vyšší krytiny. Pozor – svou roli zde hraje i směr a rychlost větru. Pro vyšší pohodlí soutěžích a lepší přehled diváků je možno prostor aportu vhodně vyznačit, buď přímo nad aportem nebo jakousi „brankou“, kde je aport uprostřed. Vrchní rozhodčí stanoví časový limit, do kterého by měly být úlohy splněny. Tento čas je závislý na stanovené vzdálenosti a na charakteru terénu – bývá to do 3 minut u jednoduchého blindu a do 5 minut u dvojitého blindu.

     Tato část Field trailu je pojata jako volná soutěž, ze které by měli být vybráni ti nejlepší pro rozstřel. O spravedlnosti tohoto výběru by měli být přesvědčeni nejen rozhodčí, ale i účastníci a diváci. Měl by to být jakýsi „zlatý hřeb“ celého trailu, neboť se může stát, že k rovnosti bodů nedojde a v tom případě se závěrečný rozstřel nekoná.

     Zde nejvíce pracujeme na popularizaci field trialu a získáváme nové zájemce o výcvik a to je úkol velmi závažný.

     Dojde-li  k bodové shodě konečných součtů, jsou vybráni ti nejlepší pro rozstřel, jehož výsledek je obrazem toho, jaká je úroveň nejlepších účastníků trailu. Tento rozstřel může být i vícekolový, takový, aby nebylo pochybnosti o tom kdo je nejlepší, kdo druhý, …. Pořadí rozhodne o tom kdo dostane CACT, případně res.CACT. Tento rozstřel je postupně stále těžší a končí tím, že jednotliví účastníci postupně odpadnou – nesplní požadovanou úlohu.

     Pokud se do první ceny dostanou další psi, kteří mají méně bodů než ti z rozstřelu, bude na základě předvedených výkonů rozhodnuto o tom, zda i jim bude udělen CACT. Při případné další bodové shodě mezi těmito účastníky, může o  udělení CACT, případně i res.CACT rozhodnout rozhodčí přímo na základě dosavadních výkonů. Pokud rozdíl ve výkonnosti mezi nimi není jasně zřetelný, může dojít  k dalšímu „malému rozstřelu“.

Závěrečný rozstřel  o CACIT

-         zde musíme vycházet z Mezinárodního reglementu pro Field Trial, který jsme bohužel dostali k dispozici příliš pozdě.

-         u Mezinárodního FTR je možno provést závěrečný rozstřel o CACIT – tohoto rozstřelu se mohou zúčastnit pouze retrieveři, kteří již v tom právě probíhajícím Field Trialu získali titul CACT. Tito psi však musí být starší 18 měsíců – viz. Mezinárodní reglement.

-         u závěrečných rozstřelů je nutno vyžadovat nejméně dvojitý blind + handling, případně i svádivé aporty, atd.  Vzdálenosti pro vysílání psa a mezi blindy zde už nejsou limitovány. Úlohy se postupně ztěžují a konkurenti odpadají. CACIT jako jediný nejlépe splní poslední, nejtěžší úlohu.

-         Může se však také stát, že k tomuto rozstřelu vůbec nedojde.

     Pes, který dvojitý handling v požadovaném pořadí a stanoveném časovém limitu nezvládne, nemůže dostat titul  CACIT ani CACT.

     Nebojme se „rozstřelů“, je to ta nejzajímavější a nejnapínavější součást FTR, která dokáže účastníky i diváky plně zaujmout. Je to ta nejlepší propagace pro FTR.

     V ostatních zemích při FTR vůbec nepoužívají soudcovské tabulky a celý FTR je od začátku do konce jeden velký rozstřel. Rozhodčí se nezabývají pořadím. Přesně se drží dikce reglementu a hledají hlavně toho nejlepšího psa a stanoví pořadí na předních místech. 

     Předložený typický scénář je pouze pomocným vodítkem pro rozhodčí, kteří musí o skutečném průběhu FTR rozhodnout až na místě, vycházejíce při tom z vlastních zkušeností,  místních možností a ze současně dosažené úrovně našich psů.

     Rozhodčím rozhodně nelze nic předepisovat a těm zahraničním už vůbec ne. Nebuďme na ně příliš přísní, oni jsou těmi, kteří musí rozhodnout „tady a teď“. My ostatní, v dnešní době videorekordérů, máme daleko více času na případné detailní a opakované posuzování sporné situace.

     Rozhodčí posuzují podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a my jim můžeme pouze přát, aby se jim jejich práce dařila a aby jejich svědomí zůstalo pokud možno čisté.

     Hlavně na našich rozhodčích závisí jaký bude další vývoj FTR u nás. Na nich závisí kolik najdeme nových zájemců o výcvik a kdy se konečně začneme přibližovat Evropě.

Způsob posuzování Field trialů

Kritéria  hodnocení

     Rozhodčí posuzují  podle mezinárodního - anglického způsobu posuzování Field Trials. Nehledají tedy pouze chyby psa, nýbrž posuzují celkový dojem, který za sebou pes a vůdce zanechali. Tento způsob posuzování je zaměřen pozitivně, ne tedy pouze tak, jak je u našich loveckých zkouškách zvykem, strhávat psovi body systémem chyba násobená koeficientem. Rozhodčí nosí v hlavě vlastní představu ideální práce a porovnávají s ní předvedený výkon.  Jednoduše řečeno – vítězem je ten, kterého by si rozhodčí po soutěži nejraději odvezli s sebou domů.

Posuzování psa

     Při posuzování psa rozhodčí pozoruje jak pes chodí u nohy, jak je steady – klidný na stanovišti, jak používá nos, jak umí hledat, jaký má marking, jak aport uchopí, přinese a předá, jak je ovladatelný a jak spolupracuje s vůdcem. Na hodnocení mají vliv i vrozené vlastnosti, které se projevují ve „Style“, „Pace“ a „Drive“.

„Style“ –  jsou nuance v pracovním pohybu psa, které zprostředkovávají pozorovateli dojem,  jak je pes cílevědomý, úspěšný a hlavně nadšený pro svou práci. Styl je i estetika pohybu. Projevuje se rychlostí, lehkostí a plynulostí pohybu, k vyjádření stylu patří i akce prutu. Patří sem i způsob jakým pes hledá a přináší. Styl se nedá natrénovat, je to vrozená vlastnost. Je možné, že mladý pes v tomto směru může působit ploše, ale v průběhu tréninku získá postupně sebevědomí, které má vliv na další rozvoj jeho stylu.

Při posuzování stylu si je rozhodčí vědom toho, že různé rasy  retrieverů se různě pohybují  na pozorovatele mohou různě působit s ohledem na různost jejich stavby těla i osrstění.

„Drive“ – „tah na branku“  – je kombinací vůle, rozhodnosti a horlivosti psa s cílem vykonat svou práci bez ohledu na těžkosti a problémy. Projevuje se ve způsobu práce při prohledávání krytin a v překonávání obtížných překážek.

„Pace“ – pod tímto pojmem rozumíme nejenom samotnou rychlost, nýbrž také ovladatelnost, ale hlavně vrozenou  šikovnost psa. Pes by měl být pouze tak rychlý, jak to odpovídá kvalitě jeho nosu. Pokud je na svůj nos příliš rychlý, je tato rychlost posuzována spíše negativně. Bývá pravidlem, že rychlí psi mívají i dobré nosy a rychleji dokončí svou práci. Pokud na zkouškách psi předvedou stejnou práci, rychlejší se umístní před těmi pomalejšími.

Tréninkem se dá pomalejší pes zrychlit, ale nikdy nedosáhne té kvality „Pace“, která   diváky tak fascinuje.

Jde o specifickou schopnost retrieverů a proto je na ni při hodnocení kladen zvláštní důraz. Pes si má místo dopadu aportu zapamatovat a bez ohledu na vzdálenost k němu v přímém směru běžet. Při markingu rozhodčí posuzuje jak pes běží k místu dopadu aportu, jak prostor dopadu prohledává - když aport nenajde ihned, jak jej uchopí, přinese  a odevzdá. Schopnosti pro marking jsou do značné míry vrozeny, ale dají se systematickým tréninkem posílit.

   „Picku up“ – způsob uchopení aportu. Pes má aport rychle a korektně uchopit, nejlépe tak, že se při tom to vůbec nezastaví. Potíže může působit porost v místě dopadu, tráva nebo větve, které se dostávají psovi do mordy. Zvláště psi s měkkým úchopem berou aport v hloubi houští velmi opatrně. Protože trvale pomalé uchopení zabírá značný čas, je hodnoceno jako nedostatek.

     Při posuzování psa zohledňují rozhodčí i systematičnost jeho práce.  Mnohým psům je tato schopnost vrozena, jiní musí určitou systematičnost získat cíleným tréninkem. Rozhodčí posuzuje jak pes využívá terén, jak pracuje s větrem, jak hledá nosem, jak systematicky prohledává prostor a jak se v daném prostoru drží. Rozhodčí by chtěl vidět samostatné systematické hledání psa v prohledávaném prostoru, tak zvanou přirozenou schopnost hledat – angl. natural hunting ability. Při hledání má pes ukázat  samostatnost, vytrvalost i vlastní iniciativu.

     Při práci více psů najednou, má každý z nich pracovat samostatně a ostatních si nevšímat. Rovněž jim nesmí brát z mordy jejich kořist – aport.

     Rychlost při hledání i při návratu je velmi závislá na typu terénu, při posuzování je nutno i na toto brát zřetel. Na rovině s nízkou trávou se pes pohybuje samozřejmě rychleji, než v těžkém terénu. V principu můžeme říci, že pes by měl být stejně rychlý při cestě tam i zpět. Po uchopení aportu by se měl vrátit nejkratší cestou – přímo. Pomalé návraty je nutno penalizovat.

     Při cestě zpět posuzuje rozhodčí i způsob jakým pes aport drží. Vrozený griff je u různých ras různý. Goldeni a labradoři mají sklon k příliš měkkému uchopení, které může vést až k upuštění aportu. Flati naopak mají sklon k příliš silnému stisku a k mačkání.

     Při zpáteční cestě se může stát, že jim vypadne aport z mordy. Když potom aport znovu samostatně bez povelu uchopí a tuto chybu už neopakují, nemá to za následek nižší hodnocení. Retrievři jsou právě pro tuto „měkkou mordu“ vysoce ceněni. Chybou je příliš pevný stisk, který může vést k poškození dummy nebo zvěře a tím až k následnému možnému vyloučení ze zkoušek.

Pes má přiběhnout až těsně k vůdci. Negativně se posuzuje, když vůdce musí ke psu pokročit nebo když pes jednou nebo vícekrát vůdce oběhne. Při odevzdání aportu musí pes radostně a se zdviženou hlavou předat aport vůdci. Celá předávka má proběhnout klidně. Hektické předání nebo upadnutí aportu při předávce vidíme neradi. Pes také nemá znovu chňapat po již jednou odevzdaném aportu.

Posuzuje se i spolupráce mezi psem a vůdcem. Nejvyšším cílem je vykonat práci rychle a minimálně rušit v okolí, tedy s nejvyšší účinností – nejefektivněji. Kde je to zapotřebí, vůdce má psa podporovat. Na posouzení psa má vliv poslušnost a ovladatelnost. Žádána je samostatnost, pokud je to však zapotřebí, musí pes reagovat na povely a signály vůdce.

Závěr

     Dobře předvedený „Styl, Drive a Pace“ – což volně přeloženo je suverenita, rychlost, houževnatost a chytrost je právě to, co nás na práci retrievera fascinuje. Tím pes u rozhodčího získává jakési „kladné body“ a rozhodčí jej v závěrečném hodnocení staví výše než psy, kteří toto nepředvedou. Takovému psu lze i leccos odpustit, „přivřít oko“. Je velmi pravděpodobné, že právě takového psa by si rozhodčí „chtěl vzít domů“ a …….