Tato jednoduchá rovnice má celosvětovou platnost a její správná interpretace je základem úspěšné práce trailového rozhodčího. Naopak její nepochopení nebo odmítání je zcela jasným projevem neochoty nebo neschopnosti objektivně vnímat realitu trailů a to je s výkonem funkce trailového rozhodčího neslučitelné.

     Retriever není ani slidič ani ohař. Jaký je vlastně rozdíl mezi retrievery, slidiči  a ohaři pokud jde o aport a pohyb v terénu. Co jsem se jen natrápil s aportem u kokrů, a o tom jak se cvičí aport u některých ohařů snad ani nejde ve slušné společnosti mluvit. Kdo retrievra nějakým způsobem „neodnaučí“ aportovat, nemívá v tomto směru žádné vážné problémy. Když vypustíte slidiče okamžitě začne slídit ve smyčkách, ohaři mají rovněž vrozený, pro ně typický, způsob hledání. Retrievři nemají vrozený žádný charakteristický pohyb a právě toto jim na rozdíl od slidičů a ohařů umožňuje relativně snadný výcvik handlingu.

  - je způsob navádění retrievera na aport a sestává ze dvou základních úloh  :

 – pes vidí místo nebo místa dopadu aportu. O pořadí přinesení aportu rozhoduje vůdce.

 – slepý – pes nevidí místo nebo místa dopadu aportu nebo aportů a na tato místa je naváděn vůdcem.

           Zvládnutý handlig je právě to,  co dokáží pouze retrieveři a co z nich dělá mistry v přinášení. Vůdce a pes zde tvoří sehranou dvojici. Efektivita a výsledky jejich společné práce jsou samozřejmě vyšší než u psa, který sice pracuje samostatně, ale je na vše sám.

     Važme si schopnosti našich retrieverů zvládat handling a snažme se tuto jejich jedinečnou vlastnost co nejvíce rozvíjet.

     Úroveň handlingu se dá průběžně zvyšovat po celý aktivní život našich retrieverů.

     Handling vůbec není samoúčelný. Umožňuje retrieverům snadné překonávání překážek a rychlé nalezení i přinesení aportu při současném minimálním výdaji energie. Tyto úspory energie jim pak následně umožňují přinést za stejných podmínek více aportů než jiným plemenům.

     Abychom mohli cvičit retrievry jako v jiných zemích,  muselo z našich ZŘ zmizet slídění a stopa živé zvěře. ZŘ byl skutečně změněn pouze z toho důvodu, tedy proto, abychom mohli nacvičit handling.

     POZOR – slídění v nových ZŘ zase nepatrně posiluje. Je nezbytné, aby zde nově ustanovení rozhodčí pro Field trial projevili „státnickou moudrost“ a posuzovali tuto disciplínu s maximálním ohledem na nejdůležitější konečný cíl, kterým je  Field Trial.

     Je jasné, že handling je to nejdůležitější,  co by měl retriever zvládnout. Vše ostatní včetně všestrannosti, oznamovačů i hlasičů jsou sice vítané, ale přesto jenom a pouze jakési vedlejší produkty.

     Nelze začít jinak než upřímným poděkováním všem těm rozhodčím, kteří retrieverům fandí a snaží se jim pomoci rychle dohnat ztrátu a dotáhnout se, pokud jde o lovecký výkon,  na úroveň, která je obvyklá v ostatních evropských zemích.

     Nebude to jednoduché, většina rozhodčích, kteří naše akce posuzují, retrievery nemá a je pochopitelné, že se jejich zájem soustřeďuje především na plemena, kterým se věnují aktivně.  Absence vlastních zkušeností je obrovskou nevýhodou – všude jinde musí rozhodčí nejprve připravit a potom na zkouškách úspěšně předvést nejméně tři psy z dané skupiny.

     Potíž je i v tom, že i  řada cvičitelů retrieverů si také dosud, zřejmě vlivem záměrných dezinformací, provozní slepoty nebo snad i svazujících tradic, neuvědomuje jak práci retrievera správně charakterizovat a jak jej vlastně úspěšně cvičit. Někde je ještě na slova – working testy – pohlíženo jako na slova sprostá. Nic to však nezmění na tom, že pokud chce retriever na FTR opravdu uspět, musí výcvikem, alespoň podobným WT, projít.

          Rozhodčí pro Field Trial tvoří jakousi elitní skupinu rozhodčích – posuzují totiž královskou disciplínu retrieverů. Všude v Evropě je již samotné úspěšné absolvování FTR považováno za mimořádný úspěch – nároky jsou tam ale daleko vyšší než u nás. Již nyní posuzujeme i zahraniční účastníky, kteří nás ve všech ohledech přesahují a to, co my teprve budeme vstřebávat, mají oni už dokonale zažito. Každý z nás nových trailových rozhodčích musí počítat i s tím, že zanedlouho bude posuzovat i se zahraničními rozhodčími, kteří sami jsou velice úspěšnými vůdci. Už letos budou naše republikové finále working testů posuzovat angličtí rozhodčí, kteří posuzují finále FTR ve Velké Británii – viz. video ukázka. K dobrým evropským tradicím patří, že rozhodčí po skončení akce velice ochotně diskutují s účastníky a jsou připraveni podělit se s nimi o své zkušenosti. Těžko je možno říci – sorry to není můj obor, o tom nic nevím.

     Z tohoto důvodu považuji za nezbytné, aby se všichni rozhodčí pro FTR nadále teoreticky vzdělávali, zajímali se o další vývoj a navštěvovali i akce v zahraničí, kde uvidí jakých výkonů jsou retrieveři schopni a jaké typy úloh jim rozhodčí připravují. Ujišťuji vás, že tamní rozhodčí jsou schopni připravit úlohy, které bohatě přesahují i tu naši nejbujnější fantazii. Je samozřejmé, že další získávání znalostí a sbírání zkušeností jsou záležitostmi, které vyžadují značnou časovou i finanční investici – jinak ale není možno stát se skutečně dobrým trailovým rozhodčím.

    Opravdu nehledáme pouze jakousi dočasnou výpomoc. Potřebujeme rozhodčí, kteří se naučí rozumět výcviku retrieverů a kteří mají upřímný zájem podílet se na rychlém zvyšování úrovně jejich výkonnosti.  

     Nesmíme se smířit s tím, že u vůdců zatím nemáme příliš dobrou pověst, i to je nutno rychle změnit.

     Podívejme se nyní jakým historickým vývojem retrieveři prošli. Určitě nám to umožní dosažení určitého nadhledu v naší práci.

    Již samotné názvy plemen retrievrů, odvozené od zeměpisných  pojmů, nám napovídají,  že jejich původním  domovem je  severní část východního pobřeží Severní Ameriky. Pokud měli v tomto prostředí prosperovat, je zřejmé, že se muselo jednat o psy otužilé, houževnaté s mimořádně kladným vztahem k vodě. Ve své původní vlasti byli kromě k lovu využíváni k nejrůznějším účelům. Někteří z nich byli námořníky převezeni do Velké Británie.

     Ve Velké Británii našli tito psi významné uplatnění v lovectví. Tamní, jak jsem se v knihách dočetl, „sportumilovní lordi“ brzy rozpoznali jejich mimořádné nadšení pro aport a začali je  nejen zušlechťovat, ale i tuto jejich vynikající vlastnost dále rozvíjet. Samotné jméno této skupiny psů – retrievři – což v překladu znamená přinašeči - svědčí o tom, že v aportování nenašli konkurenci. Velká Británie se stala jejich zemí původu.

     Již jako retrievři se rozšířili dále do Evropy a vrátili se i zpět do Ameriky, kde dále pokračovala jejich „transatlantická“ historie.

     Návrat do USA významně ovlivnil jejich další vývoj. V první polovině 20. století se oblast velkých jezer vyznačovala neskutečným množstvím divokých husí a kachen. Tehdy probíhal lov tohoto „neslovitelného“ množství vodní pernaté tak, že lovci platili pouze za ty ulovené kusy, které si skutečně odváželi domů. Kolik poraněných a nedohledaných kusů zůstalo na místě tehdy nikoho nezajímalo. Při tomto způsobu lovu bylo časem dosaženo toho, že tamní stavy výrazně poklesly. Bylo nutno změnit systém lovu a bylo započato s tím, že lovci platili za každou zvěř, kterou zasáhli. Tento nový způsob placení přiměl Američany k tomu, aby začali hledat psy, kteří by byli schopni přinést co nejvíce ulovené nebo postřelené zvěře. Své štěstí zde zkusila celá řada plemen psů. Nejlepších výsledků v této velice rozsáhlé konkurenci  dosáhli labradoři.

     Lov vodní pernaté probíhá v těch nejtěžších myslitelných terénech. Aby retrievři dokázali tuto práci zvládat po celý den, museli pracovat co nejefektivněji s minimálním výdejem energie. Bylo nutno hledat nové metody jejich vedení a výcviku – výsledkem byl handling.

Velká Británie:

Vraťme se krátce zpět do Velké Británie. Zde jako první předvedl základy handlingu skotský hajný Dave Elliot. V čem spočívá handling. Je to způsob vedení psa, který předpokládá, že jsme schopni vyslat psa v přímém směru, který pes drží, dokud není hvizdem zastaven. Při zastavení si sedne a otočí se na svého pána. V této pozici vyčká na další povely vůdce a je připraven změnit směr svého pohybu. Má v podstatě čtyři základní možnosti – pokračovat v pohybu směrem od pána, vracet se k němu nebo odbočit směrem doprava nebo doleva. Psa v tomto dalším pohybu je možno opět zastavit. Ti nejlepší retrievři jsou schopni měnit směr i v jiných úhlech než pouze v pravých. Když pes dosáhne prostor, kde by měl zvěř dále již samostatně hledat je opět zastaven a dostane povel k hledání. Předpokládá se, že by pes měl tento prostor prohledávat systémem zvětšující se spirály. Ne vždy totiž ulovená zvěř zůstane na místě kam dopadla. Samozřejmě se zde nabízí otázka proč nedosáhne pes požadovaný prostor na jeden povel v přímém směru. Musíme si však uvědomit, že ve skutečně těžkém terénu se najdou překážky, které pes ani při nejlepší vůli nemůže překonat a musíme mu tedy pomoci takovéto překážky nějak obejít. Pokud retriever skutečně dokonale ovládá handling a pracuje tak rychle jak se od něj očekává, je jeho výkon skutečně fascinující. Přesto tyto změny směru, které nás tak uchvacují nejsou cílem, jsou pouze jakousi „záchrannou brzdou“ pro případ, že se nepodaří vyslat psa do požadovaného prostoru na jeden povel. Zde je možno také vypozorovat určitou podobnost s golfem.

     Sám Dave Elliot není vynálezcem tohoto způsobu vedení psa. Dave pouze převzal tento způsob práce od ovčáckých psů a uplatnil jej jako první při vedení retrievrů. Snad každý z nás někdy viděl film o práci těchto ovčáckých psů, kteří zaujmou svá místa po obvodu stáda. Jejich pán má pro každého z nich jinou píšťalu, takže každý pes přijímá povely  jen pokud  zazní právě ta jeho píšťala. Na povel potom mění nejen své místo - jsou schopni  přeběhnout i po hřbetech ovcí, ale na povel změní i své chování vůči ovcím - od ustupování a projevů nezájmu až po předstíraný útok.

Amerika:

Po druhé světové válce zásadním způsobem ovlivnili další vývoj práce retrieverů Američané. Dodnes je světově uznávanou kapacitou pan Richard A. Wolters, který založil největší organizaci retrieverů na světě NAHRA, která působí v USA a Kanadě – www.nahra.org . Wolters specifikoval požadavky na co nejefektivnější možné využití retrieverů v lovecké praxi a tyto požadavky potom zadal výzkumnému ústavu, který se zabýval bádáním v oblasti výcviku psů. Výsledkem bylo, že další výcvik retrieverů byl postaven na skutečně vědecké bázi. Při dodržení doporučeného systému výcviku byly úspěšně vycvičeny tisíce retrieverů. Pro nás je nejdůležitější, že tento výcvik je schopno zvládnout 90 procent mladých retrieverů. Výcvik těchto psů začíná ve věku 7 týdnů, tedy v době, kdy se pes dostává k novému majiteli. Čím dříve započneme s výcvikem, tím je další práce lehčí.

     Woltersova metoda –  je výcvikem základním a odpoví potřebám lovecké praxe. Tento výcvik je možno zvládnout během 12 až 18 měsíců a psa jsme schopni ovládat v okruhu asi 50 – 70 metrů. To samozřejmě pro zvládnutí požadavků na Field trial nestačí.

     Wolters je základem i pro dnešní výcvik. Snaha o další zvyšování výkonnosti vedla k vývoji nových efektivnějších metod výcviku. Nejvýznamnějšími faktory nového způsobu výcviku je práce v teamu člověk – pes. V tomto teamu musí panovat naprostá vzájemná důvěra zaměřená na postupné zvyšování motivace retrieverů  pro jejich práci.

          Základem je tedy budování teamu pes – člověk. Člověk je samozřejmě vůdcem v tomto teamu. Úloha člověka spočívá v tom, aby optimálním způsobem rozvíjel vrozené vlohy psa a stále hledal nejlepší cesty k dosažení dalšího pokroku. Výcvik velmi usnadňuje  vrozená touha těchto psů zalíbit se svému pánovi – Angličané tuto vlastnost nazývají „will to please“.

     Dobrý pracovní pes se přes mimořádný temperament vyznačuje klidnou pozorností. Navzdory všem svodům, kterým je během lovu vystaven, musí zůstat v klidu vedle svého pána. Retriever svého vůdce nesmí nikterak rušit ani vyžadovat jeho dodatečnou pozornost.

     Učení postupuje nejrychleji cestou úspěchu . Cvičení jsou proto připravována tak, aby pes co nejdříve dosáhl úspěchu. Úspěch vede k posílení vlastní sebejistoty psa, k posílení jeho důvěry ve vůdce i k posílení zájmu o aport. Vzájemná důvěra je pak základním předpokladem dobrého fungování teamu a hlavním předpokladem úspěchu.

     Výcvik se systémem je polovina úspěchu – to je základní pravidlo dobrého výcviku. Před vlastním cvičením je nutno vše dobře promyslet, i když to zabere určitý čas. Pro psa i pro dobrý výsledek cvičení je mnohem lepší desetiminutový promyšlený trénink než hodiny bezmyšlenkovitého házení aportů.

     Důležité je sestavení vhodného tréninkového plánu. Základem je rozbor – analýza úkolů.

Mezi začátkem učení a jeho konečným cílem leží mnoho dílčích cílů. Každý úkol je možno rozložit na nejrůznější dílčí kroky – tréninkové jednotky.

     Postup současného výcviku je velmi podrobně popsán v knize paní Zvolské - Retriever  Schule, jejíž překlad máme k dispozici. Všichni současní špičkoví cvičitelé považují tuto knihu za jakousi svou bibli. I pro nás se tedy otevřela cesta k dosažení lepších výsledků ve výcviku, ve working testech, ve Field Trials i v lovecké praxi.

     Výcvik lze přirovnat ke stavbě pyramidy. Jednotlivé části výcviku pak k jednotlivým stavebním kvádrům, ze kterých je pyramida postavena. Pokud tyto kvádry nejsou dokonale opracovány a přesně sesazeny, nemůžeme očekávat, že stavba přetrvá věky. To samé platí i o výcviku. Zde potřebujeme také pevné základy, na kterých je potom možno dále stavět. Pokud budeme s výcvikem nesmyslně pospíchat, zkazíme si psa, stavba spadne. Nejhorší na tom je, že potom musíme začít s opravou stavby, ale nezačínáme už na „zelené louce jako na začáttku, ale  uprostřed sutin – a to je už pořádný rozdíl. Tedy nespěchejme.

     Mnoho lidí si ještě pořád myslí, že tyto  pojmy jsou snad v rozporu.  Nejsou v rozporu, working testy jsou skutečně ideální přípravou na field trial i pro praktický lov.

     Working testy nebyly vymyšleny pro ukrácení času nudících se dam, byly vymyšleny pro špičkové drezéry, kteří musí pravidelně trénovat po celý rok, jinak se v soutěžích a Field Trailech prostě neumístní.

     Pes, který zvládl working testy a umí handling, pracuje na daleko vyšší úrovni než pes s naším „tradičním vzděláním“. Tato „naše tradice“ dělá z retrieverů vlastně jen „jakési slidiče“, kteří sice lépe přinášejí, ale o to hůře slídí. 

     S výjimkou Slovenska, je v ostatních zemích Evropy nepředstavitné, aby na FTR startoval retriever, který by nezvládl výcvik working testu.

     Určitě z nás nechceme uprostřed Evropy vytvořit ostrůvek ignorantů, kterým prostě „ujel vlak“.

     Smyslem working testů je postupné zvyšování výkonnosti a ovladatelnosti retrieverů založené na rozvíjení jejich vloh za využití moderních vědeckých poznatků z oblasti výchovy a výcviku. Při working testech jsou imitovány nejrůznější lovecké situace, jejichž postupně se zvyšující obtížnost odpovídá aktuálně dosaženému stupni výcviku psa. Práce s dummy je vynikající alternativou k práci se zvěří. Mnohou starost si ušetříme, když i zde retrievera již v raném věku seznámíme s aportem zvěře. Tento způsob výcviku velmi významně snižuje spotřebu zvěře pro lovecký výcvik psa. Takto můžeme cvičit po celý rok bez ohledu na loveckou sezónu, přičemž nejsme vázáni ani na lovecké revíry.

     Z hlediska myslivce můžeme přirovnat práci psa ke střelbě. Obojí do myslivosti nezastupitelně patří.

     Každý myslivec v kurzu adeptů prošel výcvikem ve střelbě a určitě jej napadlo, že by střelba mohla být pěkným koníčkem nebo dokonce krásným sportem. Každý soudný myslivec, který střílel pouze v kurzu a potom jen na honech ví,  jak moc je svým uměním vzdálen střelcům sportovním nebo dokonce závodním. Ví, že k dosažení vrcholných výkonů ve střelbě je nutno mít nejen výrazný talent, ale i kvalitní zbraň a střelivo, odborné vedení, vytrvalost při tréninku a další speciální přípravu. Nikoho netřeba přesvědčovat o tom, že tyto špičkové výkony nelze předvádět s dvojkou po dědovi a  se směskou nábojů. Dostatečnou střeleckou přípravou zde také rozhodně není pouhá výměna zkušeností u piva při poslední leči. 

     Přesto si mnoho myslivců myslí, že u výcviku psů to je jinak. Ne není, výsledky vždy odpovídají předcházející přípravě. I zde je nutno vybrat si psa z dobrého pracovního chovu a vést jej tak, jak to odpovídá moderním poznatkům, cvičit systematicky dle plánu a  v teamech. Rozhodně u psa nestačí, aby byl hlavně „samostatný“ – tedy ve skutečnosti neposlušný a aby „měl nos“ – což většinou zaměňujeme za ochotu k práci.

     Každý střelec může někdy náhodně trefit asfaltového holuba, ale celé desítky holubů nelze trefit náhodně. Každý pes někdy předvede náhodně výkon, na který jeho vůdce dlouho vzpomíná, ale výkony psů zvládnuvších working testy už nelze předvádět náhodně.

     V praxi na honu to pak dopadá tak, že vedle závodního střelce si „normální myslivec“ nevystřelí a když už, tak pouze „do hrobečku“.  Několikrát jsem také pozoroval jak takový „klasik retriever“ vedle dobře připraveného trailového retrievra nemá šanci přinést ani jeden jediný kus. Opravdu je to tak, „normální myslivec“ a stejně i „klasik retriever“ nejsou dostatečně pohotoví a rychlí a pokud jim ti lepší ze slušnosti nedají šanci, jsou na honu vlastně zbytečně.  

- práce u nohy, klid na stanovišti

- marking (pes vidí místo dopadu aport)

- vícenásobný marking (odpovídá mnoha situacím při skutečném lovu)

- vysílání psa dopředu v přímém směru pro marking nebo pro blind (zde pes neviděl dopad  zvěře na zem)

- handling – navádění psa do směrů, jeho zastavení a změny směru jeho pohybu až do prostoru kde pak začne     samostatné hledání

- intenzivní hledání ve velmi malém prostoru

- hledání ve velkém prostoru (dohledávka)

Práce u nohy

- pes vedený na volno (bez vodítka) musí pevně zaujmout místo vedle nohy vůdce. Svou pozici vedle nohy vůdce mění pes podle toho jak vůdce popochází nebo se otáčí na místě. V žádném případě nesmí vyžadovat dodatečnou pozornost ze strany vůdce. Musí se chovat absolutně tiše. Vůdce má tak klid na přesnou a hlavně bezpečnou střelbu. Pes čeká dokud není vyslán k plnění úkolu.

- zde pes vidí místo dopadu zvěře, je schopen zapamatovat si i více takových míst. Potom může být vyslán přesně na tato místa. Výhodou je rychlé přinesení zvěře a minimální rušení dosud nelovené zvěře.

     Zásadní význam má vysílání psa v přímém směru dopředu pro aport. V případě, že je najednou uloveno větší množství zvěře, nebo v případě, že pes neviděl zvěř dopadnout, máme možnost vyslat psa přímo pro námi vybraný kus. U těch nejvýkonnějších retrieverů je to v přehledném terénu možné až do vzdálenosti 300 metrů. Kruh o poloměru 300 metrů má plochu více než 28 hekterů.

– považují mnozí za vrchol výcviku – používáme je,  když chceme psa navést  do prostoru aportu, který pes neviděl padat. Pomocí píšťaly a povelů rukama řídíme pohyb psa dopředu, dozadu i do stran.Výhodou je zde rychlé přinesení zvěře bez zbytečného revírování a tím i zneklidňování dosud nelovené zvěře. Pokud dokážeme psa vyslat do určitého směru, při pohybu jej spolehlivě zastavit a změnit směr jeho pohybu, můžeme jej i mezi již ulovenými kusy přesně navést na zvěř poraněnou, kterou je  nutno přinést přednostně.

- pes je povely naveden do prostoru dopadu zvěře a tam na speciální povel píšťalou začne intenzivně prohledávat velmi malý prostor.  Pokud zvěř v minimálním čase nenajde, začne samostatně zvětšovat prohledávaný prostor ve tvaru soustředných kruhů. Výhodou je, že pes rychle najde zvěř a neruší v prostorech, kde může být další zvěř. Toto vše můžeme přirovnat k jakémusi miniaturnímu chirurgickému zákroku.

-         tato činnost odpovídá klasické dohledávce po skončení leče.

     Pro výcvik je nejdůležitější sestavení vhodného tréninkového plánu. Základem je rozbor – analýza úkolů.

     Mezi začátkem učení a jeho konečným cílem leží mnoho malých dílčích cílů. Každý úkol je možno rozložit na nejrůznější dílčí kroky – tréninkové jednotky.

- klidně sedět vedle vůdce

- soustředěně pozorovat dění před sebou

- zapamatovat si místo dopadu dummy a zafixovat pohled pouze na toto místo

- vyrazit pro aport až na povel

- rychle běžet vpřed

- rychle hledat a najít dummy

- dummy správně uchopit

- dummy správně držet a nést

- co nejrychleji se vrátit k vůdci

- dummy korektně odevzdat do ruky vůdce

     Každý z těchto jednotlivých dílčích kroků jde odpovídajícím výcvikem zlepšit a tím lze  dosáhnout výsledného dojmu dokonalosti.

 Před vysláním psa si nejprve položíme  řadu otázek. Analyzujeme nejen těžkosti terénu, ale i celkovou situaci. Zde jde o určitou podobnost s golfem. Jak tedy postupovat ?

-         Ptejte se : Odkud fouká vítr a jak je silný ?

-         Kalkulujte s odklonem psa od přímé linie vlivem bočního větru. Jsou na trase místa, kde se vítr může měnit ?  Vítr tam pouze mění směr, nebo tam vznikají turbulence ?

-         Na jakou stranu od kusu musím psa navést, aby mohl zachytit jeho pach ?

-         Může pes někde cestou zachytit pach, který by jej mohl svádět ?

-         Jak silný je pach zvěře a jak se asi může rozšiřovat ?

-         Ve kterém okamžiku může pes poprvé zachytit pach zvěře?

-         Kdy musím dát povel ke hledání v malém prostoru?

-         Kde a jak terén stoupá nebo klesá, jak mohou terénní překážky ovlivnit přímou linii běhu psa ?

-         Jaké překážky jako cesty, příkopy, náspy, ploty, potoky atd. křižují dráhu psa ? Ne u všech překážek je odhadnutí jejich obtížnosti na první pohled tak snadné, jako je tomu např. u přechodu přes potok ?

-         Jak daleko jsem vzdálen od překážky ?

-         Jaký vliv mám při této vzdálenosti na svého psa ?

-         V jakém úhlu narazí pes na překážku ?

-         Je zde nebezpečí, že pes narazí na překážku v takovém úhlu, že se jí nechá odvést a nepřekoná ji v přímém směru nebo vůbec ?

-         Mohu psa pozorovat po celou dobu jeho běhu , nebo jsou zde místa jako pokleslý terén, příkop, násep a podobné, kde ztratím psa z dohledu ?

-         Musím v tomto případě psa ještě jednou stopnout a znovu vyslat ? Mohu tak posílit povel vpřed a zabránit tomu, aby třeba nezačal hledat příliš blízko – tedy v prostoru, kde na něj nevidím.

-         Musí pes běžet příliš těsně podél krytiny ? Psi se velmi rychle naučí, že právě v těchto krytinách bývá schovaná zvěř. Mnohdy je velmi obtížné zabránit tomu, aby pes v takové krytině nezmizel. Udržujte proto dostatečný odstup psa od těchto kritických míst -  lákavých krytin.

-         Jaké jsou světelné poměry ?

-         Jaké je pozadí ? Může mě pes vůbec vidět ? Někteří vůdci si berou do ruky bílý kapesník, aby pes jejich povely lépe viděl.

-         Jak hlasité musí být moje povely  ?

-         Odnáší vítr povely od psa, nebo ne ?

-         Atd.

     Při handlingu jde především o dobrou spolupráci mezi psem a vůdcem. Zde se ukáže, zda je vůdce schopen správně odhadnout schopnosti svého psa, vítr, terén a všechny ostatní vnější okolnosti. Velké umění vůdce spočívá v tom, aby dokázal svého psa vést tak, aby terén a vítr představovali pro psa významné pomocníky, ne pouze překážky.

 puntíčkářsky přesný handling neodpovídá lovecké praxi. Handling v žádném případě neznamená, že pes je přesně naveden až do bodu dopadu zvěře. Při lovu si skutečně nikdy nemůžete být jisti tím, že zvěř je právě tam, kam dopadla. Často to v praxi vypadá tak, že se zvěř schová v blízkém krytu, nebo dokonce odbíhá velmi daleko. Proto zde musíme  dát psovi dostatečný prostor k prokázání vlastní iniciativy, jinak by naše společné lovecké výsledky byly velmi slabé.

     Při handlingu je od psa vyžadována téměř absolutní poslušnost a ovladatelnost. Pes musí pod vedením vůdce pokud možno v přímém směru rychle dosáhnout cílový prostor. Tam však musí prokázat vlastní iniciativu, aby i za ztížených podmínek rychle nalezl zvěř. Také vůdce musí při handlingu přesně pozorovat a správně číst řeč těla svého psa tak, aby u psa nalezl správný poměr mezi poslušností a samostatností.

     Právě ve vyváženosti poslušnosti a samostatnosti je podstata umění správně cvičit a vést psa – tedy handlingu.

     Mnoho vůdců je velmi netrpělivých a často trénují nepřipraveni a bez systému.  Příliš brzy se snaží sesadit jednotlivé části výcviku. Tak se do výcviku dostávají chyby, kterým se nedá zabránit. Nic není horšího než pes, který handling  „skoro“ umí. Takovýto pes nemůže přesně pochopit o co vlastně při handlingu jde.

Výsledek : Pes je upískáván k smrti a netrpělivý vůdce je bezradný a stojí před nervovým zhroucením. Pes dostává od vůdce stále svéráznější povely, kterým nerozumí, a stále neví co má dělat. Nepochopí co po něm vůdce chce, a nakonec k němu ztratí důvěru.Výsledkem je znejistěný pes, který často raději „vezme vše do vlastních rukou“ a už se nespoléhá na svého vůdce, kterému tak jako tak stejně nerozumí a kterému přestává věřit. Když už je pak jednou ta tolik citlivá a důležitá důvěra narušena, nastávají velké problémy, které je  velmi obtížné zvládnout a je velmi obtížné ztracenou důvěru znovu vybudovat.

     Hlavně si musíme uvědomit, že celý handling je postaven na vzájemné důvěře. Nic si zde nelze vynutit, nejen pro vzdálenost, která bývá mezi psem a vůdcem. Vše je založeno na pevných vzájemných vztazích v teamu člověk – pes.

     Tajemstvím úspěchu při výcviku handlingu je, že cvičíme kontinuálně. Při žádném jiném výcviku loveckého psa nezáleží tak  moc na píli a vytrvalosti vůdce. Nejlépe je cvičit 2 – 3 x týdně několik minut, postupovat sice pomalu, ale za to jistě a plynule.  Obtížnější úlohy je pak nutno cvičit ve skupinách.

     Pes velmi dobře zvládá handling až tak ve třetím roce. Myslím, že nyní je již zcela jasné, proč zde není možné používat jako kritérium závěrečného hodnocení – mladší před starším. Ti nejlepší čtyř až pětiletí by se do závěrečného rozstřelu nedostali.

     Vůbec to však neznamená, že se s mladším psem nemůžeme FTR nebo praktického lovu zúčastnit

     Často se setkávám s tím, že mi vůdce nadšeně líčí jak vynikající je jeho pes při praktických lovech. Jak je samostatný a jak vše s přehledem zvládá. No to je bezva, nic proti. Většinou však jde o to, že tito psi chodí do jednoho revíru nebo do jedné bažantnice, kde jsou s průběhem lovu i s místopisem dokonale seznámeni. Přesně vědí kde je možno bažanty najít a postupují podle toho. Naším cílem je však pes, který je dokonale ovladatelný a perfektně funguje kamkoliv přijde a to už je zase o něčem jiném. Důkaz pro tato tvrzení vidím v tom, že při závěrečných rozstřelech se nikomu z těch současných nejlepších nepodařilo bezchybně předvést v praxi – bez kolíků – úlohu „handling“ – dva kusy pernaté.  Pro zahraniční účastníky toto není vůbec žádný problém a jejich výkon je pak vždy odměňován potleskem. Naši psi ovládají sice i velmi komplikovaný marking, ale pokud dopad zvěře nevidí bývají v koncích. Handling - blind v praxi je zatím nad jejich síly. Zvládají tedy tu menší a lehčí polovinu výcviku.

     Cituji ZŘ : „Retriever na svém místě nebo u nohy vůdce se musí chovat klidně, aby se nechal navést na místo dopadu zvěře pokud to sám neviděl.“

     Pokud rozhodčí tuto úlohu – blind + handling – do FTR nezařadí, porušují zkušební řád. Pokud by účastník, který na rozdíl od ostatních handling  ovládá, chtěl vyhrát a podal by  protest, tak tento protest vyhraje. Je to v podstatě to samé jako kdybychom u jiných zkoušek vypustili například předepsanou vlečku.

     Cílem výcviku je připravit retrievera tak, aby byl při lovu neustále připraven plnit povely svého vůdce, aniž by mu přitom byl nějak na obtíž nebo vyžadoval jeho dodatečnou  pozornost. Vůdce se plně věnuje lovu a přitom musí mít jistotu, že má svého neupoutaného psa, který musí odolat všem loveckým svodům, neustále  u levé nohy a že se tento pes otáčí do směrů podle pohybů svého vůdce, pracuje pouze na povel svého vůdce a jakákoliv „samostatnost“ v našem dosavadním „praktickém“ pojetí je naprosto nežádoucí a má za následek okamžité vyloučení ze zkoušek. Pes přitom velice pozorně sleduje vývoj lovecké situace a neustále registruje místa, ze kterých by mohl  aportovat zvěř. Bez ohledu na to co viděl a zapamatoval si, musí se nechat rychle navést i do míst, kam dopadla zvěř, přičemž to on sám - pes neviděl.

     V případě, že by se jednalo o postřelenou zvěř, která je po pádu otřesena, musí být pes na tomto místě během několika vteřin – to je bez zvládnutého handlingu nemožné. Po překonání šoku takto postřelená zvěř uniká z místa a v bažantnicích je již nedohledatelná.

     Vůdci se pořád snaží fyzickým kontaktem, tedy rukama,  korigovat reakce svých retrieverů na vydané povely. To je ale velmi vážné provinění se proti ZŘ, které má za následek okamžité vyloučení ze zkoušek, ale ve svých důsledcích by mohlo vést až k tragickým koncům. Stačí si představit, že při této činnosti má vůdce na rameni nabitou zbraň.

     Jak se provádějí rozstřely v jiných zemích ? Čas tedy neměří nikde. Vyhrát musí pes, který je jednoznačně nejlepší. Postupuje se tak, že u vybrané disciplíny se nejprve prodlužují vzdálenosti, nebo  rozstřel probíhá v obtížnějších terénech. Dále se uplatňují svádivé aporty, záměny zvěře atd.

     Chápu proč byl zaveden systém chovnost a věk u ohařů a slidičů. Pro retrievery a zejména pro FTR je však tento systém  absolutně kontraproduktivní, devastující – a tedy nanejvýš škodlivý. Skutečně vrcholných výkonů na FTR dosahují retrievři nejdříve ve třech letech, tedy ve věku, kdy již u nás nemohou myslet na vítězství, neboť je porazí psi sice méně výkonní, ale mladší.

     Kriterium pro závěrečné hodnocení mladší – starší se zdá být velmi objektivní, ale i zde platí, že zdání klame. Při současných velmi nízkých nárocích je možné, aby retriever zvládl nároky na zkoušky i FTR ve věku kolem jednoho roku. Příslušné zkoušky se konají v období srpen - září až leden. Jistě si každý umí spočítat, ve kterých měsících by se měl retriever narodit, aby byl na zkouškách vždy nejmladší. Pokud se narodí ve velké většině ostatních měsíců v roce, je to pro něj značná nevýhoda.

Kritérium mladší – starší

 je však pro retrievery navíc také velmi nebezpečná past. Nutí vůdce, aby s výcvikem velmi spěchali. Sám jsem tímto bohužel také prošel. Velmi zde spoléháme na samostatnost psa a už se nestaráme tolik o budování vzájemné důvěry, která je základem budoucí teamové spolupráce. Nakonec zjistíme, že máme sice šampiona, ale to je vše a další zvyšování výkonnosti už není při tomto způsobu výcviku možné. Potom nezbývá než začít znovu a pořádně, ale s velkou a navíc zbytečnou časovou ztrátou. Pokud začneme s working testy, máme psa ve dvou letech nesrovnatelně lépe připraveného, dosáhneme daleko lepších výsledků a navíc můžeme výkonnost svého retrievera dále zvyšovat.

     Právě zde platí ona okřídlená věta – no hlavně že jdeme zkratkou,  je to sice dál, ale za to horší cesta.

     ZŘ předepisuje, že máme retrievery posuzovat ve stejném duchu jako v jiných zemích.

Podívejme se tedy na FTR v Rakousku,

 které je nám zatím nejbližší. (www.retrieverclub.at) Podmínka připuštění k účasti na FTR je prokázání výkonnosti – working test třída M – výborný nebo absolvování R-L-P což je Reriever Leistung Prufung – lze srovnat s naším FTR – francouzký způsob – tedy na vodítku. Ve skutečnosti tamní účastníci již na WT několikrát zvítězili na WT ve třídě S. Někteří z nich u nás už FTR vyhráli a považujeme je za hvězdy, přesto jejich výsledky v tamních FTR zdaleka nejsou přesvědčivé. U nás máme zatím pouze jediného retrievera, který by splnil podmínku pro připuštění k tamnímu FTR, ale určitě by neuspěl. Zajímavé je, že při uzávěrce přihlášek  jsou zájemci seřazeni podle dosud dosažených výsledků na FTR a WT. Těm nejlepším je pak potvrzena účast. Myslím si, že toto bychom měli zavést i u nás.

     FTR probíhají v Evropě i ve Velké Británii podle velmi podobného scénáře. ZŘ nám předepisuje, že  máme retrievery zkoušet ve stejném duchu jako v jiných zemích. Nejlépe tedy uděláme, když jejich osvědčené postupy  prostě „opíšeme“.  Naši retrieveři zatím velmi zaostávají ve výkonnosti a proto musíme v náročnosti poněkud slevit. Zkoušet však musíme všechny disciplíny včetně blind + handling a náročnost postupně zvyšovat. Jedině tak půjde úroveň našich psů nahoru a FTR budou zajímavé i pro diváky.Toto je hlavní úkol, který před novými rozhodčími pro FTR stojí.